Vzhůru dolů

Tumblr nebo Posterous? Nejdřív jeden a pak druhý

Na Tumblr publikuji aktuální verzi Vzhůru dolů a mám za sebou řadu nasazení pro klienty Shortcat. Dnes jsem konečně pořádně prošel také Posterous. Oba blogovací systémy jsou srovnávány a i když na otázku „Který vybrat?” asi neodpovím všem, několik postřehů bych měl…

Předně — je chybou oba porovnávat jako aplikace pro stejné použití. Tumblr se skvěle hodí pro lidi, kteří chějí publikovat tumblelog, tedy něco mezi blogem a mikroblogem s velkým množstvím multimediálního obsahu. Posterous je čistě blogovací systém, tedy konkurence spíše pro Wordpress nebo dnes už přežitý Blogger.

Posterous je proto nabitý funkcemi, Tumblr jich má myslím trošku méně, ale zato (nebo proto) má výrazně lépe zvládnuté rozhraní. Je to krásně vidět na dashboardu, kde se v případě Posterous dostavuje známý pocit pohledu na řídící panel Temelína, ale „nástěnce” Tumbleru hned rozumíte.

Tumblr tak na první pohled bude srozumitelnější — promiňte to spojení — „obyčejným lidem”. Geeky, kteří se chtějí chlubit počtem zatržítek zatržených během dne, osloví Posterous. :-)

Tumblr mě proto připadá daleko lepší pro ty, co s publikování začínají nebo od blogovací aplikace očekávají hlavně jednoduchost. Tady se opravdu nebudete muset moc učit.

Pokud vám Tumblr začne být malý, nebudete mít problém k Posterous přejít. Ten totiž umí obsah vašeho tumblelogu kompletně importovat a to včetně šablon, pokud je máte vyrobené na míru.

Dirk Jesse, autor YAML, o CSS frameworcích

Zvládnete němčinu? Kvůli téhle prezentaci byste mohli. :-) Autor YAML v ní představuje svůj pohled na CSS frameworky.

Několik vzájemně nesouvisejících poznámek…

Dirk zmiňuje také nevýhody resetovacích CSS: Meyerova a YUI. Dá se souhlasit s tím, že reset, který mění nativní způsob zobrazování prvků (neboldový nebo seznamy zbavené odrážek) nám trošku přidává práci.

Ostatně, nic takového mě neťuklo, což bude tím, že všechny CSS frameworky, které jsem dosud použil, tyto vyresetované vlastnosti vracely zase zpět. Taky zde slyšíte absurdno a humor?

Neměl jsem tušení, že jeho YAML využívají takhle velké německé weby — Stern, ZDF … To je slušný úlovek! Ale při proklikání webu jeho frameworku vám to dojde — je zde uplatněna zásada, že nikoliv zdrojový kód, ale dokumentace a informační ekosystém dělí technologie na úspěšné a neúspěšné.

Závěrečný výkřik k prezentaci zní: Forma! Vážně — dělal ji člověk, který ví, že forma a obsah se nesmí rozcházet a z každé slídy je patrná (až se chce klišovitě říct německá) preciznost a hlavně úcta a empatie vůči publiku a jeho tužbě nikoliv jen vzdělávací ale také emocionální. Tuzemští prezentující, zamyslete se nad tím. .-)

Jak v Internet Exploreru zjistit, zda prvek má hasLayout?

javascript:alert(id_hledaneho_prvku.currentStyle.hasLayout);

Občas se může zdát, že MSIE bug, který právě proklínáte, nemůže ze špatného nastavení vlastnosti hasLayout vycházet, protože ji má určitě nastavenou správně. Ověřte to vždycky raději tímhle způsobem v adresním poli prohlížeč, nejspíš se totiž mýlíte. Vím o čem mluvím. .-)

Manuál stylopisů (a jednoduchost CSS můžeme zase chválit)

Jak se ve změti CSS pravidel webového projektu dobrat systému, který bude snadno přenositelný na jiného člověka? Jak to udělat s technologií, jejíž esencí je jednoduchost? Supergeeky proklínaná a amatéry zbožňovaná vlastnost kaskádových stylů.

Jednoduchost technologie špatný kód neospravedlňuje

„Ach, kdyby jen specifikace CSS obsahovala proměnné!” a další geekovské povzdechy si můžeme odpustit, protože a) právě teď nic takového CSS neobsahuje a b) není jisté, že by to CSS bordelářům skutečně pomohlo. Myslím si, že jednoduchost je velmi dobrá vlastnost jakékoliv technologie, CSS nevyjímaje.

Hezky to dříve popsal Honza Sládek, takže pro argumenty zajděte k němu. My můžeme pokračovat směrem k návrhu řešení palčivé otázky.

Jak z jednotlivých opakujících se pravidel extrahovat informaci o typech písem, barvách či layoutu obecně používaném na webu tak, aby stylopisy splňovaly alespoň základní parametr udržovatelnosti — že jim bude rozumět sám autor, když se ke své práci za tři měsíce vrátí?

Jelikož se snažím se upřednostňovat jednoduchá řešení a vyhýbat se vrstvení technologií, z našich úvah vyřazuji CSS preprocesory jako LESS, čímž ale neříkám, že pro ně nevidím uplatnění.

Poněkud tupý, přesně takový jaký jej chceme — manuál stylopisu

Po mnoha pokusech se mi nakonec obrovsky osvědčila úplně nejtupější varianta — manuál v externím souboru. V adresáři se stylopisy u každého svého projektu najdu soubor README.txt, ve kterém všechny potřebné informace jsou. Kdykoliv pak na webu vytvářím nový prvek, podívám se sem a zjistím jaké by měl mít vlastnosti.

Obsah manuálu

Pojďme se podívat co takový manuál stylopisu může obsahovat.

• Kontakty na autora
• Seznam souborů a jejich obsah
• Písma a jejich varianty 
• Index z-indexů
• Barvy a jejich varianty
• Rozměry opakujících se prvků laoyutu
  

Než plýtvat detaily, odkážu vás na tři své manuály stylopisu, které jsou součástí projektů vyrobených v Shortcat studiu.

BioOKO Pražské jaro Hipposdesign.com

Jedna část manuálu tedy nahrazuje velmi málo se vyskytující manuály designu a také vizuální identity. Další část supluje nedokonalost CSS jako technologie — například pro varianty barev  budeme moci brzy začít široce využívat RGBa. Index z-indexů a varianty písem zase sjednocují na jedno místo informace, které bývají rozptýlené po různých pravidlech ve stylopisu.

Manuál stylopisu v žádném případě nenahradí dobře organizovaný, komentovaný a srozumitelně psaný CSS kód. Přidává vrstvu abstrakce, kterou kaskádové styly neumožňují.

Milí čtenáři, více než jindy zde ocením váš feedback a vlastní zkušenosti se správou CSS.

Otcovsky o organizaci času

Toto je skutečný příběh. :-)

Jedna z věcí, o které mě narození syna obohatilo, je zvýšená ostražitost k neúčelnému trávení vlastního času. Ne tak jak se to říká v knížkách nebo školeních GTD, myslím doopravdy. Jako rodiče mě Honzík vybavil kruhy pod očima a výborným čichem na infiltraci blbostí do času stráveného prací.

Spousta lidí má proti blbostem dobrý imunitní systém. Jenže hlavní hygienik je proti prasečí chřipce odolnější než já proti nesmyslné práci. Důvodům proč ji dělat říkám vnitřně pragmatizmus nebo taky služba vyšším cílům. To se pak dobře zdůvodní blbosti jako:

1. čtyři roky spravovat web s cizím strašidelným uživatelským rozhraním a stejně strašným technickým zpracováním —— protože se mi jednou určitě klienta podaří přesvědčit, že investice do rozhraní je potřebná a projekt se rázem stane zajímavým
2. rychle vyšvihnout malý prezentační web, na kterém naprosto nehrozí, že bych se něco naučil —— protože je to pro člověka/instituci, které mám rád a pomůžu jim tím
3. dvakrát týdně ručně aktualizovat statické HTML stránky různých webů —— protože to zabere chvilku a nestojí za to vymýšlet jak to udělat efektivněji

Pár dní v měsíci takovou práci dělám. Jsem z toho pak trochu otrávený. V nejhorším si vnitřně vynadám, že to je naposledy a zajdu si zaplavat. Zase bude dobře a za měsíc takovou práci vezmu znova.

Pak si znova řeknu, že jsem kůň a v nejhorším si zajdu zaplavat.

Jenže když jsem uprostřed blbé práce a odvedle se ozve synek, to už si nestačí vynadat a večer na bazén. Na protilehlé misce vah není jen můj ztracený čas, ale taky čas, který jsem mohl věnovat jemu. Ono přebalování bývá výrazně smysluplnější než HTML značky sedm let starého webu.

A pak zjistím, že…

1. klienta se špatným přístupem k uživatelskému rozhraní nemůžu nikdy přesvědčit, protože mu to takhle bude vyhovovat navěky
2. malý prezentační web budu díky nezáživnosti „vyšvihávat“ pomalu, příteli nepomůžu a projekt skončí oboustrannou frustrací
3. aktualizaci statického obsahu si nakonec klient rád zrealizuje sám, a mě bude bavit vymýšlet způsob jakým to bude dělat

A tak jako v jiných, i v tomto skutečném příběhu stojí za to opakovat i ta největší klišé: Jediný důvod proč něco dělat, je ten, že nás to baví. Nemusíme dělat cokoliv jiného. Z žádného důvodu.