Vývojáři, buď při tom!

Výjimečně se stane, že vezmu zakázku nepocházející od klientů Shortcat a navlékám ochranný oblek vývojáře, jež se nechává najímat. A vždy je to zajímavá perspektiva pro mé obvyklé pracovní prostředí s relativně stálými klienty a dlouhodobým hledáním optimálních pracovních postupů v týmu.

Při poslední bokovce šlo o práci na dočasném webu hotelu pro jedno výborné grafické studio, jež s webem přichází do styku jen okrajově. Najímaný kodér se k takovému projektu dostane ve chvíli, kdy grafické studio s klientem dohodlo vizuální styl, způsob prezentace na webu, proběhla diskuze proč je potřeba udělat dočasný web a vytvořen grafický návrh. Vše je vymyšleno, domluveno. Kodér má relativně snadný úkol – web zrealizovat nejlépe jak umí.

Připadá vám takováto kodérova situace normální nebo dokonce optimální? Pak zpozorněte, protože vás chci trochu politovat, ale hlavně vyhecovat k tomu, abyste příště přestali být kodérem a stali se členem týmu. Abyste příště byli při tom.

Nešťastný, kdo nebyl u velkého třesku

Analýza, inicializační fáze, úvodní brainstormingy, velký třesk… říkejte si tomu jak chcete, ale určitě se shodneme, že moment, ve kterém se projekt vymýšlí je pro jeho průběh klíčový a hlavně velmi zábavný.

U jednoho stolu sedí klient, programátor, kodér, designér, marketér a další. Návrhy a názory padají hlava nehlava… Sbírka kudel v kapse otevřených a hned zase zavřených. A taky jedinečná příležitost ovlivnit projekt směrem, který z pohledu experta v oboru považujete za správný. Šance jak se na svůj obor podívat z perspektivy ostatních.

Čekáte na specifikaci? Tu pravou chvíli jste už ale prošvihli

Vývojáři často jen chtějí mít fázi třesku rychle za sebou a čekají na výslednou specifikaci, aby se mohli „pustit do práce”. Jenže takový projekt je pak myšlenkově málo pestrý — chybí mu pohled vývojáře.

Technické možnosti velmi ovlivňují práci designéra, ale přinášejí i nový pohled klientovi. Určitě se i vám stává, že klient přehodnotí svůj postoj k řešení webu nebo změní pracovní postupy uvnitř své instituce, když uvidí jak by se mu prodražilo trvání na původních představách.

A bude nezúčastněného kodéra nebo programátora bavit? Nemyslím. Autoři historek o graficích nebo klientech, „co si vymýšlejí blbosti”, přehodnoťte svůj přístup k práci v týmu. Neprošvihněte fázi třesku. Vždy máte šanci blbosti vymýšlet s ostatními.

Otcovsky o organizaci času

Toto je skutečný příběh. :-)

Jedna z věcí, o které mě narození syna obohatilo, je zvýšená ostražitost k neúčelnému trávení vlastního času. Ne tak jak se to říká v knížkách nebo školeních GTD, myslím doopravdy. Jako rodiče mě Honzík vybavil kruhy pod očima a výborným čichem na infiltraci blbostí do času stráveného prací.

Spousta lidí má proti blbostem dobrý imunitní systém. Jenže hlavní hygienik je proti prasečí chřipce odolnější než já proti nesmyslné práci. Důvodům proč ji dělat říkám vnitřně pragmatizmus nebo taky služba vyšším cílům. To se pak dobře zdůvodní blbosti jako:

1. čtyři roky spravovat web s cizím strašidelným uživatelským rozhraním a stejně strašným technickým zpracováním —— protože se mi jednou určitě klienta podaří přesvědčit, že investice do rozhraní je potřebná a projekt se rázem stane zajímavým
2. rychle vyšvihnout malý prezentační web, na kterém naprosto nehrozí, že bych se něco naučil —— protože je to pro člověka/instituci, které mám rád a pomůžu jim tím
3. dvakrát týdně ručně aktualizovat statické HTML stránky různých webů —— protože to zabere chvilku a nestojí za to vymýšlet jak to udělat efektivněji

Pár dní v měsíci takovou práci dělám. Jsem z toho pak trochu otrávený. V nejhorším si vnitřně vynadám, že to je naposledy a zajdu si zaplavat. Zase bude dobře a za měsíc takovou práci vezmu znova.

Pak si znova řeknu, že jsem kůň a v nejhorším si zajdu zaplavat.

Jenže když jsem uprostřed blbé práce a odvedle se ozve synek, to už si nestačí vynadat a večer na bazén. Na protilehlé misce vah není jen můj ztracený čas, ale taky čas, který jsem mohl věnovat jemu. Ono přebalování bývá výrazně smysluplnější než HTML značky sedm let starého webu.

A pak zjistím, že…

1. klienta se špatným přístupem k uživatelskému rozhraní nemůžu nikdy přesvědčit, protože mu to takhle bude vyhovovat navěky
2. malý prezentační web budu díky nezáživnosti „vyšvihávat“ pomalu, příteli nepomůžu a projekt skončí oboustrannou frustrací
3. aktualizaci statického obsahu si nakonec klient rád zrealizuje sám, a mě bude bavit vymýšlet způsob jakým to bude dělat

A tak jako v jiných, i v tomto skutečném příběhu stojí za to opakovat i ta největší klišé: Jediný důvod proč něco dělat, je ten, že nás to baví. Nemusíme dělat cokoliv jiného. Z žádného důvodu.